Drobení střídy

Plyne voda beze slova – blyštivá, nám blízká.

Mlčíme jako ona, umlčeni bezslovím.

Drobíme z chleba střídu divokým husám na hladinu

den za dnem víc zní vody smích, vody smích.

Šla pomalu – my s ní – neúnavně světlem do tmy noci,

kterou neodpláčem, nevíme ani kdy začít pod tou bílou skvrnou vesmíru.

Je nám mlčení zas k umlčení, dočasnost dočasná,

čas, kdesi v dálce za stíny mraků, ubíjíme lahvemi od vína.

Lovci v noci husy zavraždili.

Stín jejich mizí do svítání.

Jako by peřím mávli, jako by jen odlétali,

tak husy umírají, husy divoký.

Házíme střídu a nevíme, vodou jsme si či žízní?

Tak bloudíme časem tisíce let, ještě dál a ještě hůř,

Kdovíkdy

Kdovíkam

Naposled