Důvody pro zabíjení existují různé, ale až vraždu zcela ospravedlníme a přivykneme jí, potom začne konec lidstva. Lidstva, které ve své vyspělé blbosti, jako jediný živočišný druh, vyvraždí samo sebe. Žádný jiný organismus si nevyvinul tolik promyšlených zbraní k vlastní zkáze jako člověk. Jsme fascinováni smrtí, její nepopiratelnou konečností a absolutním rozřešením, které s sebou přináší. Ochotně se umírá ve filmech nebo virtuální realitě. Ve zprávách se dokonce někdy zdá, že zabíjení je tak snadné, jako pití piva. A statistický úřad žije v chronickém strachu, že dostane za úkol zpracovat mortalitu v beletrii, kde se po tisíciletí umíralo a umírá škrtnutím pera.
Spisovatelé zřejmě nikdy nedokážou odolat absolutnímu projevu moci a nechávají své postavy zemřít. Jako by už nechtěli nic mít s těmi, s nimiž prožili nemalou část života. Nejsou ale literární vraždy jen slabá náplast na frustraci těchto prozaických zabijáků, že literaturou vlastně nic nezmůžou? Literatura se totiž s nějakým záměrem tvoří a s jiným čte. Autor ztrácí nad dokončeným dílem svůj vliv a literatura sama, bez působení lidí, žádný vliv nemá. Nemůže mít, protože nedává odpovědi. Klade jen nové a nové bolestné otázky, nebo dopřeje pomíjivou zábavu v podobě mentální onanie. Nic víc, nic míň. Je toho velmi málo na něco, co vyžaduje celkem značné úsilí od spisovatele i čtenáře.
Ve vlastní fascinaci smrt zneužíváme pro překvapení, rozuzlení děje, pro efekt. Necháváme postavy zemřít z přesvědčení, že povídka prostě musí mít pointu, že skutečné životní zklamání nemůže skončit jinak než smrtí, pokud nechce působit falešně. A tak z klubka slov pleteme svým hrdinům smrt na míru jako by to byl svetr. Nikdo z čtenářů proti tomu neprotestuje, i když existují vzácné výjimky, které donutily spisovatele oživit literární mrtvolu. Jenomže, jak se mají ospravedlnit, vyrovnat s egem a neztratit tvář spisovatelé, kteří byli nuceni své postavy oživit pod tlakem fanoušků? Doufám, sire Doyle, že oceníte mou diskrétnost, když o vás pomlčím…
Copak není jiného východiska v životě? Všedního, ale zasluhujícího úcty? Prostě Žít? Vždyť většina krizí a osudů životem nejen začíná, ale také končí, a víc než to, řeší se životem. Ano, je snadné říct, a ještě snadnější napsat, že život nemá smysl, proč v něm tedy pokračovat? Protože tato bezvýchodná teze neodpovídá skutečnosti. Žije se, a dokonce se zdá, že žít tenhle nesmysl může být nakonec zábavnější způsob existence. A pro spisovatele psát o nesmyslu znamená i méně literárních nesnází a nocí s oživováním mrtvol.