Někteří spisovatelé se snažili a snaží schovat za svým dílem. Příkladem je Hermann Otto Albert Maximilian Feige, známější jako B. Traven (možná také Bruno nebo Berick Torsvan) alias Red Marut, Richard Mauerhut nebo Fred Marhut. Traven, i přes popularitu svých děl (Poklad na Sierra Madre, Česači bavlny aj.), dokázal celý život tajit identitu, která není objasněna dodnes. Neochotu poskytovat informace o svém životě vysvětlil lakonicky: ,,Biografie tvůrčího spisovatele je nedůležitá. Nelze-li člověka poznat v jeho díle, je bezcenný buď člověk, nebo to dílo." Umělecká literatura a všechna nesmrtelná literární díla mohou vzbuzovat obdiv a vytvářet dojem, že autor je nepodstatný. Jenomže umělecké dílo nevzniká nikdy samo ze sebe ani pro sebe. Renesanční umělci věděli, že největší umění je vytvořit sám sebe, svou duši. Díla jsou pouhým odrazem této snahy, ale mohou být odkazem dalším generacím, kdy umělec už není přítomný. Mohou být připomínkou, kam člověk ve svém vývoji došel. Myslím, že psaní proto není víc obdivuhodné než jiné tvůrčí činnosti. Je jen další možností lidské existence, podobně jako žít tancem, zahradničením nebo praktikováním víry. Obdivuju spíše lidi, kteří nepíšou. Obdivuju je, že mohou nepsat a spokojeně žít. To je pro mě záhada… Možná, že jednou napíšu román o touze žít jen svou zvolenou existenci. Zajímalo by mě, jak dlouho ji může člověk ubránit. Roky? Měsíce? Dny? Možná i jedna hodina je příliš. Dramatický potenciál takové existencionální situace mě umělecky láká.