Život holub šedej

Někdy jsou myšlenky bez konce

jako lesy bez cest. Jsou jako písně,

co se v baru ohrávají. Kudy dnes jen tečou

naše mojitové řeky? Hledám andělský podíl

a mince cinkající pravdy v tichu. Rozměněné

bez soucitu. Počkám tu teď v okamžiku

na ručičky hodin, než roztočí svět. Počkám

na místě, na které vzpomínám celý život

a ještě chvilku – stýskavý jak fosa

bez Madagaskaru. A snad jen tam pod hladinou,

cítí cosi albatrosi, kteří nebe zaplavili,

aby nám ještě připomněli, že i my

jsme cosi žili, milovali, a pod nebem se plazili

ráno zpátky do života.

Víš, je to příběh lásky, vždycky, jak jinak.

Lásky svobodnější než smích. V tichu zavřených dveří

sebe se vzdát za noci, co posypává stínotou.

Ale má pravá ruka teď levatí a píše o oblacích,

jak nasákají krví z polí, kde žijeme bez sebe,

kde šijeme si šaty z hrobů.

Už tu nic nemá tvář skutečnosti,

co by se na vodě zrcadlila. Už zbývá nám jen víra:

„Pomoz si sám a Bůh ti pomůže.“

Tak proč ještě při tomhle všem nosit kříže?

Možná právě tehdy, kdy všechna ta slova,

všechny ty roky cítit jsou spálenými vlasy.

Teď jako tenkrát všechno ztrácíme,

všechny barvy našich srdcí. Všechno ztrácíme

a musíme ztratit. Všechno ztrácíme

a bojíme se toho, co není. Všechno ztrácíme,

my vytracení. A jednou lidé budou hledat i místo,

kde stávala Praha…

Až budeš vše znovu číst

jako sen, kterému můžeš věřit,

já z polí němě hovořící tě slovy obejmu,

že i Karlův most bych pro tebe strhl, otočil kola astrolábu

a lásku uschoval do tvých snů. V tom klišé je vše

jak my beznadějně obklíčené.

Teď jako tenkrát

snad zdát se bude v dálce slov

můj život jak holub šedej.

Chtěl jsem jen chodit ulicí, přemýšlet bezbranný

a nakonec při shoření Slunce říct:

„To je jen taková hra pro pobavení.“